T-34/85: odpověď na Tiger, která se vyráběla i v Praze a Martině
T-34/85 patří k nejrozšířenějším tankům historie — a málokdo ví, že téměř tři tisíce jich vzniklo v československých závodech. Historické okénko o stroji, jehož stopa vede z Gorkého přes Prahu a Martin až do Egypta a Sýrie.
T-34/85 je jedním z nejrozšířenějších tanků historie — a zároveň strojem s překvapivě silnou českou stopou. Vznikl v roce 1943 jako odpověď na německé tanky Tiger a Panther, stal se hlavním sovětským středním tankem posledního roku války a sloužil pak na všech kontinentech přes půl století. Pro modeláře je to téma takřka nevyčerpatelné: desítky variant podle výrobního závodu, roku i uživatelské armády. A protože 2 736 kusů vzniklo v licenci u nás, má české okénko do jeho historie zvláštní šťávu.
Odpověď na Tiger a Panther
Na jaře 1943 dostala sovětská armáda nepříjemnou zprávu: střelecké zkoušky v dubnu ukázaly, že kanon ráže 76 mm stávajícího T-34/76 neprorazí čelní pancíř Tigeru I. Zkušenost z bitvy u Kurska to jen potvrdila a Státní výbor obrany proto na zasedání 25. srpna 1943 rozhodl o přezbrojení. Řešení bylo pragmatické — pro tankovou věž byl adaptován 85mm protiletadlový kanon. Podvozek, korba i osvědčený vznětový dvanáctiválec V-2-34 o objemu 38,8 litru a výkonu zhruba 500 koní zůstaly v zásadě shodné s T-34/76; zásadní novinkou byla úplně nová, větší věž.
Věž, která tank proměnila
Právě věž udělala z T-34/85 jiný stroj. Průměr věžového věnce se zvětšil z 1 425 mm na 1 600 mm, takže se do věže vešli tři muži: velitel, střelec a nabíječ. Velitel už nemusel zároveň mířit a nabíjet jako v těsné dvoumístné věži „šestasedmdesátky" a mohl se konečně věnovat velení — pomohla mu k tomu i nová pozorovací věžička. Do věže se přestěhovala vysílačka z korby a čelní pancíř věže zesílil na 90 mm; čelo korby si ponechalo 45 mm skloněných pod úhlem 60 stupňů. Posádka tak vzrostla na pět mužů. První série z přelomu let 1943 a 1944 nesly kanon D-5T, v průběhu roku 1944 ho nahradil standardní ZiS-S-53. Na běžné bojové vzdálenosti si pětaosmdesátka poradila i s Tigerem.
Ranou podobu tanku s kanonem D-5T zachycují v měřítku 1/35 kity MiniArt 35293 (závod č. 112, jaro 1944) a MiniArt 35379 — tedy přesně období, kdy typ nastupoval na frontu.
Tři závody, přes dvacet tisíc tanků
Věž nového tanku vznikla v závodě Krasnoje Sormovo v Gorkém (závod č. 112), kde se v lednu 1944 rozběhla i sériová výroba; prvních zhruba 300 kusů bylo hotových už koncem roku 1943 a na frontu se tank dostal od začátku roku 1944. Postupně se přidaly závody č. 183 v Nižním Tagilu a č. 174 v Omsku. Každý závod odléval věže s drobnými odlišnostmi — proto dnes výrobci kitů nabízejí verze podle konkrétního závodu a roku, jako je Rye Field Model 5079 ze závodu č. 174, mimochodem cenově nejdostupnější vstup do celého tématu. Za války vzniklo přes 20 tisíc kusů T-34/85, s poválečnou a licenční výrobou mnohonásobně víc; všech T-34 bylo vyrobeno přes 80 tisíc.
Česká stopa: ČKD Sokolovo a Martin
Po válce se licenční výroba rozběhla i v Československu — a nebyl to žádný okrajový podnik. První licenční tank dokončil národní podnik ČKD Sokolovo v Praze 1. září 1951. Pražská sériová výroba běžela od února 1952 do prosince 1953 a dala 951 strojů; Závody J. V. Stalina v Martině najely po ověřovací sérii z května 1952 na sériovou výrobu od září 1952 a do prosince 1956 vyrobily 1 785 tanků. Celkem tedy 2 736 československých T-34/85, z nichž si naše armáda ponechala 1 437. Na výrobě se podílel kus republiky: motory V-2 dodávala Škoda Plzeň, výzbroj Dubnica nad Váhom, korby vznikaly v Martině.
Československé stroje se od sovětských lišily v detailech — kvalitnějším povrchem odlitků, upravenými kryty výfuků, zásuvkou polního telefonu, úchyty tažných lan či kryty světlometů. První pražské série sice trpěly dětskými nemocemi kvality, martinská produkce už byla znatelně lepší a Martin se stal jádrem československé tankové výroby. Pro modeláře je to vděčná odbočka od „klasických" sovětských strojů: rané pražské provedení nabízí MiniArt 37069 s kompletním interiérem, pozdní typ pak MiniArt 37078.
Z československých linek do Egypta a Sýrie
Většina československé produkce ale doma nezůstala. Export směřoval především do Egypta (820 kusů), dále do Rumunska (310), Bulharska (120), Sýrie (120) a po desítkách i na Kubu, do Indie, Iráku, Jemenu, Mali a Mosambiku. Když tedy stavíte egyptský nebo syrský T-34/85, je dost dobře možné, že předloha vyjela z Prahy nebo z Martina. Egyptské stroje zachycují kity MiniArt 37071 s interiérem a MiniArt 37098 s figurkami osádky, syrský tank pak MiniArt 37075. Obě země navíc podvozek T-34 využily i pro samohybné houfnice — v nabídce je egyptská T-34/122 i syrská T-34/D-30.
Půl století ve službě
Kariéra T-34/85 druhou světovou válkou zdaleka neskončila. Bojoval v Koreji v letech 1950–53, na Blízkém východě v Šestidenní i Jomkipurské válce, ve Vietnamu a naposledy ještě ve válkách v bývalé Jugoslávii v 90. letech. K tomu patří i poválečné modernizace — stroje upravené na standard Mod. 1960 zachycuje MiniArt 37089 a tečku za bojovou kariérou typu reprezentuje MiniArt 37093 z jugoslávských válek.
Málokterý tank nabízí modeláři tolik poloh: frontový stroj z jara 1944, pečlivě odlitý československý tank z Martina, opotřebovaný egyptský veterán z pouště, nebo zelenobílý stroj z Balkánu 90. let. A u československých verzí se k tomu přidává ještě jeden rozměr: kus vlastní průmyslové historie.
